Srpen 2016

Vlastní prohra

31. srpna 2016 v 23:01 | hedd |  Srdcem...
Sedím před počítačem a utírám slzy do kapesníků. Je mi jako by mi před očima odletěli tažní ptáci do teplých krajin, avšak bez možnosti návratu. Sedím tu já a se mnou můj smutek. Už bychom snad měli být důvěrní přátelé za tu dobu, co se známe. Za tu dobu, co mi dělá společnost. Jsem "nemocná", a tak nemůžu nic. Jsem uzavřená v bytě a nikam nesmím. A tak mám plno času na přemýšlení.

Pod zátkou

30. srpna 2016 v 21:40 | hedd |  Hlavou...
Vono je důležitý umět si říct "Jo, to chci. To je to, po čem prahnu." Tisíce jdou bez duše za skomírajícím cílem. Honí ho a opouští, hledají nový cíle. A pak se, podle cílů, mění i svět. Teda spíš vnímání světa. Kdekdo má za cíl štěstí. A čím víc ho honí, tím rychlejc mu uniká.

Nebeská

5. srpna 2016 v 13:15 | hedd |  Básní...
Vidíš?
To padá nebe,
tříští mě i Tebe.
Ve dví nás dělí,
však čí
je jaká půlka,
to těžko nám sdělí.

Slyšíš?
To v ozvěně,
vše měně,
vracím se Ti.
Ode zdi ke zdi.
Komu však má slova patří?
Tobě
nebo stěně?

Cítíš?
To vítr se zved.
On nese mě vpřed,
unáší.
Už nejsem Tvá,
už nejsem svá.
Snad patřím světu,
snad svět mně.

A smrt v zádech.

Zobrazeno?

3. srpna 2016 v 15:54 | hedd |  Hlavou...
Neustálé doufání, že přecijen odepíše. Jenže kde nic, tu nic. A neplatí to jen pro ksichtoknihu. Tam je jen ta zázračná věta, jež oznamuje, že si to dotyčný přečetl, jen nemá chuť/možnost odpovědět. Ovšem, někdy díky i za ni.

Zpět

2. srpna 2016 v 21:03 | hedd |  Hlavou...
Jsem zpátky v Praze a opět mi tu není lehko... Vlastně se cítím docela stísněně. Jako cizinec v cizím městě, v cizí zemi. Sice vím, kudy jít, ale vše je jiné, vidím to jako odněkud z dálky, jako bych to nebyla já, kdo se dívá mýma očima.