Leden 2016

Plkání o ničem

27. ledna 2016 v 19:57 | hedd |  Hlavou...
Poslední dobou mám pocit, že konverzace, které vedu já nebo moji spolužáci, jsou naprosto o ničem. Smějeme se blbostem, bavíme se o hloupostech, řešíme naprosté zbytečnosti. Chvílemi se mi to opravdu velmi, ale velmi! protiví. Mám pak chuť sbalit si svých pět švestek, říct Ádié, jdu za vyšší úrovní. a odejít do světa.

Život je čekání

26. ledna 2016 v 19:48 | hedd |  Světem...
Tento článek by se mohl shodovat ku příkladu s tímto. A taky s tímto. A přesto bych se na čekání chtěla podívat úplně jinak.

Kamarád nebo přítel?

19. ledna 2016 v 14:59 | hedd |  Hlavou...
Dříve pro mě pojmy kamarád a přítel představovaly synonyma. Nicméně doba pokročila a s ní i chápání významů, k čemu se, jak postupně zjišťuji, nedopracovali všichni.

Kafárna, obálky, J. a M.

15. ledna 2016 v 21:56 | hedd |  Srdcem...
O odjezdu J. do Frankreichu jsem psala už v minulém článku, stejně jako o mém těšení se na psaní dopisů. Samotný J. mě svým dopisem, který mi poslal na tábor inspiroval. Jak? Přišel mi v červené obálce. Jediný dopis, který mi došel v barevné obálce, čímž ještě zvýraznil svou výjimečnost a velkolepost, kterou jsem mu přikládala.

Bez J.?

12. ledna 2016 v 18:21 | hedd |  Srdcem...
Je to podivné. Zvláštním způsobem se už těším, až J. odjede. A je mi jasné, že si za to budu chtít jednu třísknout, až tu nebude.

V opaku?

11. ledna 2016 v 21:38 | hedd |  Hlavou...
V korzetu a přesto nesvázaná. Nějak jsem si v poslední době oblíbila opaky. Mám pocit, že zahrnuji vždy celý celek. Nikdy nejsem vyhraněná do jednoho směru. Mohu být nešťastná a stejně zářím štěstím. Poměry se míchají, ale neutrální stav zůstává. Snad to tak má být, aby život fungoval. Víte co, jako v chemii. Abych se nevrhla z útesu jen proto, abych se těsně nad hladinou vzchopila a vzlétla až ke hvězdám.

Duševní zvratky

1. ledna 2016 v 16:34 | hedd |  Srdcem...
Toto byl první Silvestr, který jsem si neužila. Vlastně druhý, před několika lety jsem měla takovou migrénu, že jsem blila, do toho venku ohňostroje, no zkrátka paráda! Ale tentokrát mi to přišlo ještě horší. Neblilo mé tělo, nýbrž má duše. Vlastně celý večer proběhl v rodinném kruhu - já, mamka, vánočka a bramborový salát, o půlnoci jsme si připily rozinkou naloženou v rumu a asi v 1 hodinu se rozešly do svých pokojů ke knížkám. Jenže jen co mě dveře uzavřely v jedné místnosti s myšlenkami, které se dost nevybíravým způsobem snažily získat mou pozornost, přepadla mě úzkost.