Báseň symbolistická II.

14. února 2017 v 21:24 | hedd |  Básní...
Jak lány polí zlatí se
a ze studánek pít,
jež v hlubinách svých skrývají
i padlé hvězdy svit,
mohla bych stále.

Pak umřít v lávě žhavé,
zhynout pod padající klenbou
nebe. Ztratit se i v lese tmavém,
převálcovat sebe dobou.
Nechat rozdrtit se v skále.

Vše jen pro svou krajinu,
pro ni, kterou miluji,
za úsvitu - za stínu.
 

š(Š)těstí?

8. února 2017 v 20:55 | hedd |  Srdcem...
Pravidelní návštěvníci jsou možná udiveni, jak jen je možné, že se tu najednou neobjevuje moc článků, ale nebojte, nezanevřela jsem na blog. Vysvětlení tohoto nově nastalého jevu je prosté - když jsem šťastná, nemám z čeho se vypisovat, proto nepíšu tolik. A když, tak jen do svého Myšlenkáře.

Náhody neexistují?

26. prosince 2016 v 14:50 | hedd |  Srdcem...
Kdybych nepotkala M., G. s P.
Kdybych nepotkala P. ještě týž večer.
Kdyby mě nezval, ať jdu na seminář.
Kdybychom se díky tomu s P. nezačli bavit.
Kdyby nestáli kluci venku v dešti.
Kdyby na mě nezavolali.
Kdybych nenechala A. jít samotnou.
Kdybych se k nim nepřipojila.
Kdybych s nimi nestála 2 hodiny na dešti.
Kdyby si mě K. nepřidal do přátel na mnou nenáviděném fb.
Kdyby mi den na to nenapsal.
Kdybychom si nezačali psát.
Kdybych ho nehypnotizovala pohledem v jídelně.
Kdyby mne nenazýval š(Š)těstím svým.
Kdybych se nešla podívat do hospody, zda tam ještě sedí.
Kdyby tam neseděli.
Kdybych si k nim nepřisedla.
Kdyby F. neodešel.
Kdyby se ke mně K. neposunul.
Kdyby mě nevzal za ruku.
Kdybych jeho dotyk neopětovala.
Kdybychom se netulili.
Kdyby měl kde přespat.
Kdybych ho nenechala přespat u se.
Kdyby se jediná z těchto věcí nestala, mohlo být vše dočista jinak.
 


J., K., M.

11. prosince 2016 v 22:06 | hedd |  Srdcem...
Je asi konečně na čase shrnout milostné události posledního čtvrt roku.

Psal se 14. říjen a já se rozešla s M. Cítila jsem, že už to nemá cenu, že mi tento (z mé strany) vztah-nevztah bere sílu a že už to vůbec nechci. Víkend po rozchodu jsem probrečela, přecijen to byly skoro 3 roky, které jsem trávila po boku M. Ale věděla jsem, že když vydržím, bude mi lépe. A bylo. Nechci psát, že to bylo vysvobození, to zase ne, ale podobné to bylo určitě.

Báseň symbolistická

30. listopadu 2016 v 16:49 | hedd |  Básní...
Je tu znovu.
Jaro.
Co jiného také mohlo přijít po zimě?
Po závějích sněhu a zamrzlých rybnících?

Vkradlo se sem pomalu, nenapádně.
Nejprve led rozmrzl,
pak se tráva zazelanala.
Nakonec vykvetl jeden květ.

Modrá pomněnka u zurčícího potoka.
Modrá pomněnka - symbol naděje.
A s každým květem se oteplí,
až je docela horko.

Louky svítí tisíci barev,
násobí se vůně květů.
Pak se do ní opře vítr
a nese ji, až se nám hlava točí.

Promluva

18. listopadu 2016 v 17:34 | hedd
V jednom z parníčků (konkrétně v tom, který patřil E.) byla na jednom z listů ukrytá báseň, která nebyla pro ni. Přečetla jsm ji, nasála její atmosféru a ráno po probuzení ji sepsala:

Promluvil jsem
a tázavě k ní vzhlédl.
Mohl bych se stále topit
v matné záři z jejích očí.
Rty se jí chvějí.

Stáčí pohled k rozkvetlým sadům.
Je snad omámena jejich vůní?

Rozhovor skončil.

Mám z toho trošku provinilý pocit, je to jako krást cizí myšlenky, které se ale urodily jen v mé hlavě. Nebo opravdu existují?
Ale obraťme list, snu už bylo dost.

Snění

17. listopadu 2016 v 13:45 | hedd |  Snem...
Musím vám dát taky odpočinout od mých neustálých básnických pokusů, tak tentorkát něco prozaického, ač také ze života...

Dnes v noci (spíš k ránu) se mi zdál zvláštní sen. Možná, že sen samotný není až tak zvláštní, ale zvláštním ho rozhodně dělají okolnosti.
J. dnes slaví narozeniny, je opravdický dítě revoluce. A mně se o něm zdálo. (Exitují náhody?)

Jdu po ulici, nejspíš ze školy. Nacházím se v zapadlé části Žižkova, takové té špinavé, plné zapadlých putyk a podivně vyhlížejících existencí. Můžou být tak 3, 4 hodiny odpoledne a já nemám co na práci. Nebo možná mám, ale rozhodně to nehodlám vykonávat. A tak jen tak bloumám ulicemi (možná i mě by někdo považoval za podivnou existenci). Jdu podél tramvajových kolejí, když mě najednou zaujme hospoda (jedna ze zapadlých putyk), pyšnící se zelenou stříškou nad vchodem s velkým nápisem Bernard a logem onoho pivovaru.

Podzimní

13. listopadu 2016 v 13:57 | hedd |  Básní...
Podzimní les znovu oblékl barevný háv,
můžeš se brodit umřelou krásou léta,
do víru vzpomínek vsáv.
I po nich však zůstala veta.

Sám se teď pokoušíš
rozbásnit svou minulou krásu,
v ni věříš.
I beze světla jasu.

Čekal jsi dlouho na malou jiskru
probouzející lásku a žití,
nedočkal ses, teď nerozum máš v nitru.
Vzpomínky tě drtí.

Zanedlouho pohltí tě zima,
s ní chlad i smrt,
ale teď, teď v tobě život dýmá.
Když zemřeš, tak hrd.

Tak ať!

12. listopadu 2016 v 19:52 | hedd |  Srdcem...
Neutápěj se ve svém smutku, říkali.
A taky ať nežiju ve vzpomínkách, říkali.
Ať koukám dopředu.
Ať se neohlížím.
Ať se raději zaměřím sama na sebe.
Ať si nedávám naděje.

Ať jsem šťastná.
Ať zapomenu.
Ať nad tím nepřemýšlím jako nad realitou.
Ať nad tím nepřemýšlím.
Ať už konečně přestanu snít.
Ať jsem sama sebou.
Ať se nenechám ovlivňovat.
Ať beru vše jako daný fakt.
Ať dospěju.

Ať mu nepíšu.
Ať se vzpamatuju.
Ať líp ovládám vlastní pocity.
Ať to neřeším.
Ať to nechám plavat.
Ať přestanu žít minulostí.
Ať se víc zaměřím na své koníčky.
Ať na to všechno kašlu.

Nic nesplnitelnýho.
A pak při mazání e-mailů narazím na 2 pitomý věty.
"Stýská se mi.
Ale což ti takový starý vlk jako já nesežere všechen tvůj úsměv?"
...

Pocity vzbuzující pocity

8. listopadu 2016 v 22:28 | hedd |  Srdcem...
Je sobota večer a já sedím v Tvém bytě. Vlastně bytě naší společné kamarádky, ale Ty mi zakazuješ o něm mluvit jako o jejím. Je Tvůj. Na kytaru se hrají Pocity od Tomáše Kluse. Ke Klusovi sice příliš netíhnu, ale tahle písnička se mi vkrádá do nitra. A probouzí ve mně tisíce vzpomínek. Sedím tu a ony, kamarádky, které tu sedí také, netuší, co vše se v tomhle bytě odehrálo. Co vše pro mě znamená.

Kam dál